Polární záře je jako světelná show, kterou příroda pořádá zdarma. Sníh, zima, tma (a to skoro pořád) a na nebi hýbající se epesní zelená podívaná. Pár fotek z vícero ročníků nahánění boreální aurory během polární noci (mørketid) na severu Norska…
Unifikační fotodokumentační triptych zimních výprav za polární září na sever Norska. Tři pokusy (dvakrát letecky, jednou autem), tři docela úspěšné výsledky a jako bonus ve všech případech současně vcelku hojné navýšení pivíčkových statistik. Here we go…
Než se vrhneme do nazelenalých vírů světa za polárním kruhem, podíváme se obecně na trochu teorie, abychom si sjednotili výchozí pozici. Já, kulturní ignorant a absolutní amatér v oblasti všeho, co se nachází výš než průměrná letová hladina, sám čerpám encyklopedická moudra z internetu a prodávám tak, jak jsem jinde koupil (zejména od slovenských kolegů, kteří se astro světu dlouhodobě věnují).
V nedávné době jste mohli napříč médii zahlédnout zmínky o polární záři a možná jste se i zamysleli nad tím, co stojí za jejími tajemnými barvami tančícími na noční obloze. Tento přírodní jev, známý na severní polokouli jako aurora borealis (na jižní jako aurora australis), je více než jen efektní podívaná. Je to přímý důkaz, že sluneční pšouky umí malovat.
Hey ChatGPT!
Jaká je encyklopedická definice polární záře?
Přírodní světelný jev charakteristický jasnými, barevnými světly na obloze v polárních oblastech. Tento jev je způsoben srážkami nabitého slunečního větru a magnetosférických částic s vysokou atmosférou Země. Tyto srážky způsobují emisi světla, když je energie částic absorbována atmosférou. Polární záře se nejčastěji vyskytuje v oblastech blízko geomagnetických pólů a může nabývat různých barev a tvarů, od zelených až po růžové či fialové, a může se objevovat jako klidné oblouky nebo rychle se měnící tvary a vzory.
Takže ještě jednou: polární záře vzniká, když se nabité částice ze Slunce dostanou k Zemi, kde se setkají s plyny v atmosféře. Tyto sluneční částice si tak normálně cestují vesmírem, a jakmile dorazí k Zemi, jsou přitahovány k polárním oblastem naším magnetickým polem. A právě zde se vytváří ta slavná polární záře, o které se můžete dočíst v Učitelských novinách. Co se barev týče, tak nejčastěji je k vidění zelená barva, která vzniká, když se částice potkají s kyslíkem v nižších vrstvách atmosféry. Pokud se částice vznášejí výš a setkají se s kyslíkem ve vyšších vrstvách, světlo se zabarví do červena. A pro fanoušky modré a fialové je hlavním hrdinou na scéně dusík. Je to pěkné a jde to vidět i dvakrát!
Ačkoliv se na první dobrou může zasněžená mrazivá krajina pod hvězdnou oblohou za doprovodu polární záře jevit jako romantická idylka, nesmíte zapomenout, že stát desítky minut venku s foťákem na mrazu má ke skandinávské obdobě ladovské zimy dost daleko. Čaj v termosce rychle chladne, výhřevnost rumu nejde dohromady s pevnou rukou a ostrým okem, pivo v plechovce zamrzá a navíc do toho může pěkně foukat.
První cesta na sever (2019)
První cesta na sever za polární září vypukla počátkem března 2019 v Ostravě, kde jsme se nalodili do tranzitu a vydali se přes Pobaltí, Finsko a Tromsø na Lofoty až na konec světa do vesnice Å, kde se na parkovišti otočíte a jedete zpátky na jih domů. Náčelníkem výpravy a zároveň organizátorem dalších cest (nejen za polární září) se stal velitel Tibor, kterému tímto posílám zdravici.
Zpáteční cesta vedla přes Švédsko a Polsko až do Prahy. Doplňkovým zpestřením zimní výpravy tranzitem byla izolace posuvných dveří, která ztratila schopnost izolovat okolní prostředí v rychlostech nad 60 km/h. Klimatizační škvíra však velmi dobře posloužila jako akcelerátor chladicího procesu pivíček v průběhu cest (typický proces přeměny nevýhody ve výhodu).
Štěstí nazelenalé oblohy nás poprvé překvapilo na severu Finska ve vesnici Kilpisjärvi. Od té doby se nás (naštěstí) drželo přes Tromsø, Lofoty až do švédského Abiska. První cesta a stoprocentní úspěch — ono to nebude jen o štěstí, ale též o zodpovědném plánování náčelníka.
Kupříkladu na Špicberkách v baru u výčepu jsme byli svědky dotazu: „Kdy (v průběhu polárního dne) uvidíme tu polární záři? Říkali nám, že tu někde je!“ Teta u baru patrně dle výrazu dostala od výčepního odpověď, kterou nechtěla slyšet, ale to už je úděl nepřipravených turistů. Plánovat se vyplatí, zbytek je na počasí a v tomto případě dost i na ročním období…
Zima ve Skandinávii
Aby to nebylo jen o auroře, přikládám pár vzpomínek z trasy. Cestou zpět se dokonce povedlo ve 4 ráno potkat na benzince se švédským kamarádem v Uppsale (jedno kafe, selfíčko, on do práce, my dál na jih). Velkým překvapením byl pro mě Gdaňsk — velmi příjemné město, zachovalé centrum s vodním kanálem a uprostřed města velký kostel, na jehož střechu se dá vyšplhat… holt Prušáci.
U Tromsø nás dokonce potkalo dvojnásobné štěstí: venku na nebi bez mraků svítila polární záře a doma na mě mrkala pivní duha. Kochání oblohou jsem si tak zpříjemňoval průběžnou likvidací plechového barevného spektra.
Ročník 2022
V roce 2022 šlo v pořadí o druhou návštěvu města Tromsø, která následovala po letním jednodenním mezipřistání ze Špicberk (v létě tam zase pořád svítí slunce, i v noci). V zimním termínu jsme setrvali v oblasti kolem autobusové zastávky Paulseng, a co čert nechtěl, měli jsme nejen štěstí na polární záři, ale též celkově na počasí, které dokázalo i během velmi krátkého slunečního svitu vykouzlit zajímavé barvy na obzoru.
Abyste si to uměli představit: slunce vychází kolem 11:00 a zapadá lehce před 13:00. Bonusovým momentem tohoto ročníku bylo zapadnutí s autem do pangejtu nedaleko značek Pozor los a Pozor sob, odkud nás vytahoval místní domorodec s Jeepem na špagátu. Kdo v zimě v Norsku nezapadl, jako by nebyl.
Ročník 2023
Třetí ročník lovu aurory proběhl opět na osvědčeném místě. V den příjezdu nás přivítala meteorologická anomálie s hustým deštěm, který se druhý den změnil v pořádné sněžení. Jak se ale přiblížil večer, mraky zmizely a otevřely scénu pro zelené nebeské divadlo!
Polární záři jsme viděli, objeli pár ostrovů, nakrmili soby na sobí farmě a nakonec to spláchli lokálním pivem za lokální ceny (jedno střední pivo stojí tolik co 10 Krakonošů). Pokud máte dojem, že fotka se stanem znamená nezapomenutelnou romantiku, tak vězte, že romantiku zanedlouho rozpráší pocit vyhaslých kamen a pod deku se vkrade myšlenka, že nikdo jiný než osazenstvo stanu znovu nezatopí…
V den odjezdu se s námi počasí rozloučilo nočním vydatnějším sněžením a dopoledním vycházejícím a rovnou zapadajícím sluncem. Podle EXIFu byla ranní zasněžená fotka pořízena v 10:45 ráno — a jelikož jde o RAW z mobilu (Samsung S23 Ultra), čas určitě sedí.
Časosběrná polární záře
Cimrmanologické intermezzo
Téma polární záře nezůstává opomenuto ani v české literatuře a divadle (hra Dobytí severního pólu):
(Zazní líbivá hudba a zjeví se scénický efekt polární záře. Všichni jsou zaskočeni nevídanou podívanou.)
LÉKÁRNÍK: Vidíte to?
UČITEL: Co to je?
LÉKÁRNÍK: Jestli to nebude ta slavná polární záře?
UČITEL: To bude ona! Četl jsem o ní v Učitelských novinách. To byl zážitek, přátelé, co? To byla podívaná! A to jsme teprve na osmdesátém šestém stupni. Což teprve na pólu. Já osobně jsem plný optimismu. Co ty, Vojtěchu?
LÉKÁRNÍK: Já taky. Já jsem úplně nový člověk. Na pól, kamarádi! Vstříc novým zážitkům!
FRIŠTENSKÝ: Tak… bylo to hezký, ale že bych to musel vidět dvakrát…